Poslední výprava
10. 11. 2006
Zoufalství oněch mužů toho dne, kdy došli k Lesu, vystupňovalo se do
nesnesitelných mezí. Někteří s elitních královských gardistů chtěli
prchnout, zastavila je však čest, silnější než strach o svůj život.
Ostatní, smířeni se svým posláním, byli hrdě připraveni vstoupit do
útrob smrtícího území. Les byl pojmem. Legendární území, kde se
ztrácely vojenské výpravy, vědecké expedice i lovci zvěře. Někteří
mizeli beze stopy, někteří byli zabiti a jejich těla hozena na kraj
lesa, někteří se vrátili pološílení. Nikdo nevěděl, proč se to děje, a
kdo nebo co za tím stojí. Král Gorcharu Mesius III. už toho měl dost.
Přišel o třetinu armády, když chtěl zjistit, co se v oné podivné
oblasti vlastně děje. Minulá výprava byla poslední kapkou. Mesiův syn
se sám přihlásil ke své osudné misi. Zmizel beze stopy. Gorchar ztratil
následovníka trůnu.
Regian, velitel elitní královské gardy, měl tedy svoji největší životní šanci ukázat co v něm je a co dokáže. Garda má elitní výcvik, který má nejvyšší položku ve státním rozpočtu. Jejím úkolem je chránit krále, být mu tedy neustále nablízku. O to víc se zvedly hlasy nevole a nespokojenosti u příslušníků gardy, ale situace si vyžadovala nouzový zásah. Regian tehdy vojákům řekl, že král je zoufalý, všechny výpravy, které se do lesa vydaly, selhaly. Je tedy jejich povinností a právem zasáhnout, jsou totiž nejlepší.
Teď všichni utvořili rojnici podél okraje lesa. Čekali, dodávali si odvahy. Regian oddaloval okamžik vstupu do lesa. Mladý muž se k velení dostal díky úspěchu v bitvách. Jeho statečnost jakoby neměla mezí. Ale teď se bál. Neměl chuť pokračovat v cestě do záhuby. Vojákům tvrdil, že se nesmí bát a musí být odvážní, ale sám teď cítil strach.
"Kdy tam vejdeme, Regiane?" velitel sebou neznatelně škubl, když na něj jeho zástupce Hornan promluvil.
"Hornane," šeptl Regian, " mě se tam nechce!"
"Myslíš, že já nemám strach?" odpověděl stejně tiše Hornan, "Sám jsi říkal, že je to důležité pro království."
"Já vím!" velitel se odmlčel, "Připrav se, půjdeme!"
Řada těl se pohnula. Těžce ozbrojení vojáci, lukostřelci i těžkooděnci, sto padesát mužů ve zbrani se řítilo vpřed do útrob vražedného lesa. Co je čeká? To se měli dozvědět ještě před vstupem.
Přišlo to znenadání, útok, který nikdo nečekal. Oslepující bílé světlo, ohlušující pištivý zvuk. Někteří z vojáků se zvedali do vzduchu, aby pak padli mrtví k zemi. Trvalo to minutu. Minuta, která jim připadala jako věčnost. Regian nařídil zjistit ztráty.
"Těžkooděnci zmizeli, dvacet lukostřelců je mrtvých a na padesát pěšáků snad zešílelo." křikl kdosi po notné chvíli.
"Hornane, tohle je šílené." všude se rozléhal křik šílenství a strachu, "vždyť jsme tam ještě nevstoupili, a už je nás jen třetina!"
"Dvacet lukostřelců, dvacet pěšáků, šest důstojníků a my." zástupce se zarazil, "Regiane, není to divné? Ať už to bylo cokoli, zneškodnilo to přesně sto mužů, a postupovalo to podle výzbroje."
"Ano, je to zajímavé. Nejdříve těžkooděnci, kteří zmizeli. Potom lukostřelci a pěšáci. Jen nechápu, proč si to nevzalo všechny lukostřelce najednou."
„To je myslím vcelku jedno, měli bychom spíše přemýšlet, co s tím uděláme."
„Máš pravdu, Hornane. Svolej důstojníky, uděláme poradu!"
Chvíli to trvalo. Někteří z důstojníků se zranili vlastními zbraněmi, když si s mečem v ruce chtěli zakrýt uši, aby neslyšeli vražedný zvuk. Velení si vymezilo malou plochu palouku, pár desítek metrů od mužstva. Na důstojníky byl děsivý pohled. Arian z Lídvů byl vyděšený, nemohl se uklidnit, přesto však usedl a snažil se naslouchat. Terek měl tvář zkrvavenou, zřejmě jej někdo omylem uhodil mečem a Kostar si na levém uchu, které si ve světle snažil uřezat, držel obvaz, který už notně prosakoval. Wilem, Gosak i Ionum byli celkem v pořádku. Nějaká ta oděrka by se na nich sice jistě našla, ale nic vážnějšího se jim nestalo. Regian a Hornan působili z celé skupinky nejvyrovnaněji a nejméně otřeseni.
„Pánové!“ začal velitel důrazným hlasem, „Ať už to bylo cokoli, ukázalo nám to, s čím máme tu čest. Zřejmě to není bojovník z masa a kostí, ale nějaký neznámý úkaz…“
„Promiňte veliteli!“ vykřikl Ionum, bojovník cvičený hlavně k orientaci v terénu, „Všiml jsem si velice podivné věci. Než jsme byli napadeni, zahlédl jsem něco na nebi. Něco jako velký meč. Pohyboval se směrem z lesa k nám. Pak přišla ta bílá smršť světla a podivného vysilujícího zvuku.“
„Dobrý postřeh, Ione.“ pochválil jej velitel, „Nicméně stále nevíme nic určitého. Protože však víme, že to něco zaútočilo podle poměrně přesného pořadí naší organizace, provedeme následující. Je nás osm. Rozdělíme se do čtyř skupin po dvou velitelích a deseti vojácích. Každá skupina půjde jinou cestou, samozřejmě jedním směrem a za jedním cílem. Po cestě se nezastavujte, dokud nedojdete na druhý konec Lesa. Teď si půl hodiny odpočiňte, rozdělte vojáky, vezměte něco zásob a běžte!“
***
Půl hodiny se nic nedělo, vojáci si krátce odpočinuli, od mrtvých těžkooděnců sebrali lepší zbraně, naložili zásoby a připravili se na cestu. Čtyři skupinky vojáků se do Lesa vydali v rojnici, asi s kilometrovým odstupem.
„Kdy myslíš, že to znovu přijde?“ ozval se Hornan, když s Regianem a desítkou bojovníků vstupovali do temného místa. Velitel jen zavrtěl hlavou.
Prvních pár kilometrů lesa se nic nestalo. Všichni byli překvapeni rozlehlostí lesa. Vlastně, přemýšlel Regian, nikdo nikdy nezjistil, jak je les velký a kde je jeho konec. Nicméně už pár desítek metrů za vstupem do lesa, jenž se zvenčí zdá být temným a nehostinným místem, otevřel les první své tajemství: všem se otevřel prostor krásného, čistého a upraveného lesního prostředí. Všichni se shodli, že se jim tu líbí, jen Regian viděl více. Nevěděl sice co, ale něco mu tady nesedělo. Snad to ticho, sem tam nějaké to skřehotání ptáků, ale jinak snad ani stromy nešuměly. A teď si toho všiml. Okamžitě nařídil své skupině ostražitost.
„Co se děje?“ šeptl Hornan.
„Copak to nevidíš?“ Regian rovněž šeptal, snad ze strachu nebo z pokory, „Nebyl jsi nikdy v lese?“
„Při Dosonu samozřejmě že byl!“
„To sis nevšiml, jak je tu všechno upravené? Tráva na paloucích roste jen do určité velikosti, v lese nenajdeš na zemi jediné větve, žádné pařezy, nerostou tu houby. Prostě nic! Tohle místo mi nahání hrůzu.“
Skupiny ušli další kilometr a jejich rozestup se zvýšil o notnou vzdálenost. Zatímco Regian s Hornanem a svou skupinou pokračovali nerušeni lesem, Ion s Gosakem zažívali další z útoků. Tentokrát však nic nadpozemského: zvěř. Prostě se najednou objevila. Tři medvědi a dva vlci. Ionum nejdříve myslel, že jdou po sobě a chvíli to tak i vypadalo, ale pak se všichni stočili k nim a zastavili se pár metrů od skupiny. Ionum neváhal ani chvíli a tasil, stejně jako Gosak. Pro jejich smůlu však skupinu tvořili lukostřelci, kteří neměli meče. Když chtěli začít střílet a sahali po toulcích, zjistili, že jsou bez šípů.
„Odložte zbraně a budete ušetřeni!“ vykřikl kdosi hlasitým hlasem.
Ion, vycvičený k pozorování, byl v koncích. Neviděl nikoho, nezjistil, odkud hlas přichází. Ke zvířecí pětici se přidaly další šelmy. Pomalu obstoupili skupinku a vytvořili prostor pro příchod tajemného muže. Byl vysoký a urostlý a nebylo mu vidět do tváře. Přestože stál na světle, halil mu tvář stín.
„Kdo jsi, že nám rozkazuješ?“ křikl rozhořčeně Ionum.
Muž se zasmál a pak rychle svůj smích zarazil: „Jsem wooder, pán lesa a jeho zvěře! Jsem vyhnanec království Az-tlan, které se nachází za tímto lesem.“
„Doveď nás do toho království a budeš bohatě odměněn!“ prosazoval svou Ion.
„Odhoď zbraň nebo zemři!“ pohrozil wooder a na jeho slova začala zvířata vrčet.
Ion se konečně uklidnil, přesila protivníka tu byla rozhodující. Konečně odhodil meč.
„Co s námi nyní uděláš?“, zeptal se poněkud klidnějším hlasem Gosak.
„To je na vás,“ odvětil wooder, zrovna když mávl rukou, aby zvířata odešla, „vrátíte-li se ke svému králi, nic se vám nestane. Už nikdy se nesmíte vrátit. Nikdo se sem nesmí vydat!“
Gosak cosi prohodil s Ionem a pak přikývl wooderovi na souhlas.
„Až vyjdete z lesa, doporučuji vám, zmizte co nejrychleji z dosahu jeho tajemných sil!“ křikl ještě wooder, otáčejíce se k odchodu, „Nejméně dva kilometry! Světlo není v mé moci!“
Gosak s Ionem se otočili a se svou skupinou se vydali zpět z lesa.
***
„Řeka v lese?“ podivil se Wilem, když došli s Kostar a deseti pěšáky k rozvodněnému potoku.
Kostar, kráčejíce k vodě, prohodil, „Uvidíme, co je to zač!“
Došel k vodě, sehnul se a do dlaní nabral něco čiré tekutiny. Ochutnal, „Je slaná!“
„Jde z moře?“ podivil se Wilem, „Co je to za hloupost!“
„Nezapomeň, kde jsme!“ vykřikl Kostar, a mečem začal hledat brod, „Je to tu strašně hluboké! Nevím, jak to přejdeme.“
Nějakou chvíli všichni horečnatě hledali brod, ale bez valného výsledku. Naopak, když se vydali kousek po proudu, našli velkou propast a vodopád. Na dně propasti se rozkládala nádherná laguna, s čirou vodou plnou různobarevných ryb.
„K Dosonu, kam ta voda pak jde?“ rozčiloval se Wilem.
„Možná spodní vody, kdo ví.“ chtěl se ukázat Kostar.
„Spodní vody? Co to kecáš?“ odvětil Wilem, „Jdu dolů.“
„Cože?“ vykřikl s hrůzou Kostar, „Zbláznil ses? Nevíš, co tam je!“
„Ta voda je dost hluboká, žije-li v ní tolik ryb. Skočím, až se dostanu na břeh, hodíte mi zbraně a postupně seskáčete dolů!“ rozkázal velitel skupiny.
„Neblázni!“ vymlouval Kostar Wilemovi jeho nápad.
Velitel předvedl přímo ukázkovou šipku. Když dopadl do laguny, ozvalo se šplouchnutí, a nádherná čistá voda se za ním zavřela. Nic se nedělo, Wilem se neobjevil. I ryby zmizeli. Až po minutě se objevila velitelova hlava nad vodou.
„Je to tu perfektní!“ křičel šíleným smíchem, „Je to daleko hlubší, než jsem myslel!“
Pořád se smál a plaval dokola po okraji laguny, pak zase doprostřed, pak se opět potopil a vynořil. Skupina vojáků se jeho kouskům smála. Jen Kostar měl obavy z neznámého prostředí a Wilemovi neuváženosti. Tu najednou se velitel ocitl dál od břehů, plaval na zádech, když jej ve vodě obstoupilo hejno žlutých a hejno červených ryb.
„Nehýbej se! Děje se něco zvláštního!“ vykřikl nervózně Kostar a velitel přestal plavat a začal šlapat vodu.
„Co je sakra? Máš strach?“
„Kolem tebe jsou nějaké ryby! Ty to nevidíš?“ velitel ponořil hlavu pod hladinu a trochu se rozhlédl.
„Jsou to jen neškodné rybky.“ zasmál se Wilem.
„Tak to bych netvrdil!“ ozval se hluboký a přísný hlas strážce lesa.
Všichni se k němu otočili, stál na druhém břehu potoku a v ruce držel známý meč.
„Kdo jsi?“ vykřikl Kostar.
„Jsem wooder! Pán tohoto lesa, vyhnanec království Az-tlan, jež se rozkládá za tímto lesem. Nikdy jste neměli právo vstoupit na toto území!“
„Les patří k území království Gorchar!“
„Ne!“ vykřikl hrozivě wooder, „Les patří království Az-tlan a vy jste nezákoně přešli hranici! Patří vám smrt nebo šílenství, ale můj král už má dost zabíjení! Hoďte meče dolů a odejděte a nic se vám nestane!“
„Ne!“ vykřikl opět Kostar.
„Pokud to neuděláte, nechám ryby zaútočit!“ hrozil pán lesa, „Sakra, máte tam ve vodě velitele! Tak se k čertu vzpamatujte! To nejsou nijaké rybky, které znáte ze svých řek, ale útočné vodní šelmy, které jdou po krvi!“
Kostar chvíli přemýšlel a pak nařídil vojákům shodit meče do laguny.
„Co to tam sakra vyvádíš?“ křičel ze spodu Wilem, snažíce se chytit nějakou zbraň.
„Mlč a snaž se doplavat ke břehu. Až se sejdeme, všechno ti vysvětlím!“ křikl dolů Kostar a otočil se ke strážci lesa. Ten tam však už nestál. Na místě zůstal jen jeho legendární meč.
„Teď odejděte!“ ozvalo se odněkud tak hlasitě, že to již slyšel i Wilem z laguny, „Kdo se pokusí dostat se na druhý břeh potoku, zemře!“
Kostar nařídil vojákům odchod, ale sám zůstal na místě, dívajíc se na sluneční meč. Byl opředen legendami. Vyrobili ho hobiti z Derjáku, avšak byl jim ukraden temným vládcem Harubem. Vybojoval s ním spoustu válek, ale jednoho dne byl poražen největším bojovníkem Gorcharu, Godarem. Toho dne Godarovi meč unikl, byl totiž ve válčené vřavě ukraden vojáky Haruba. Pak se na pár let ztratil, ale Godar ho hledal usilovně, až meč našel v oblasti Stricet v království Oburjak. Držela ho skupina krvežíznivých banditů, hledaných téměř v každém království. Godar se svou skupinou bandity pobil a došel si tak pro svoji vytouženou odměnu. Jednoho dne však byl i Godar vyslán do Lesa společně s Callidou, bojovnicí bez srdce, jak se jí říkalo, a kterou Godar porazil v boji. Z Lesa se vrátila jen Callida se slunečním mečem. Říkalo se, že Godara zabila a zešílela. Byla odsouzena za jeho vraždu, ale na hranici se už nedostala – zmizela i s mečem. Pár hraničářů, kteří hlídali poblíž Lesa pak vypovědělo, že ji zahlédli při okraji temného místa, jak pobíhá nahá s mečem v ruce a hledá svou oběť. A teď stojí meč tady. Kdyby se mu tak podařilo dostat přes potok. Stal by se mnohem uznávanějším, než byl Godar. Bojovník, který vrátil meč slunce Gorcharu.
Kostar smyslu zbavený skočil do potoka, a snažíce se jej přeplavat mával rukama, ale proud jej strhl a shodil ho do laguny. Smrtící ryby už wooder neomezoval, a tak Kostar ukončil život v nádherné a magické laguně.
***
Arian vedl třetí skupinu s hrdostí jižanského šlechtice. Postupovali bez překážek, už pomalu slyšeli oceán, cíl dnešní cesty. Terek, který nemohl svého nynějšího velitele ani vystát, držel se za skupinkou, aby jim, jak sám říkal, kryl záda. Potomek sedláka z východu nesnášel šlechtické rody, a zvláště pak vojáky, kteří z nich pocházeli. Měl dojem, že takoví mají cestičku k velení vydlážděnou zlatým kamenem a nejsou jim kladeny žádné překážky. To samozřejmě nebyla pravda. Každý král Gorcharu byl na svoji elitní gardu jako pes. Dostávali sice nejvyšší rozpočet z královské truhly, ale za to museli na sobě dřít, než se vůbec z kadetů elitní gardy stali vojáci. Do té doby nesměli ze základny ani na krok, postihem za útěk bylo vyhoštění ze země.
Kolem poledne, tedy pět hodin po vstupu do Lesa, si nikdo na ranní útok už ani nevzpomněl. Krásné prostředí všem učarovalo. Nikomu nepřišlo divné to, na co přišel Regian. Na zemi nebylo kromě krátce rostlého lesního porostu nic, žádné větve, pařezy nebo snad kořeny. Nikdo by tu nenašel ani houbu, ani špetku mechu. Skupina došla na palouk. Arian, sám unaven, nařídil půlhodinovou přestávku.
„Půjdu obhlédnout okolí!“ zařval na šlechtice Terek a s naštvaným výrazem se vrátil do Lesa.
Arian nevěnoval Terekově nevraživosti moc pozornosti. Nevěděl nic o jeho názorech na šlechtu a ani si ho moc nevšímal. Arian teď seděl se svými vojáky v kruhu. Všichni sborově vytáhli z toren jídlo a začali svačit. Po pěti minutách zaslechl Arian zvláštní zvuk. Něco jako šumění, ale naprosto zvláštní. Nejdříve myslel, že jsou to stromy, ale přicházelo to odněkud ze země. Byl však do jídla zabrán natolik, že zapomněl, na jakém místě se nachází a přestal se tomuto zvuku věnovat. Jeho nepozornost se mu ale nevyplatila. Po dvou minutách došlo šumění až ke kruhu vojáků, a poté velitel zjistil, že zvuk dělají zvláštní mravenci. Byli o něco větší, než ti v Gorcharu a hlavně se odlišovali svou bílou barvou. Arian nařídil poplach, ale bylo pozdě. Rychlost mravenců se třikrát zvýšila, a za chvíli byl každý z vojáků znehybněn, když na svém těle nechtěně uvítal desítky malých tvorů. Palouk naplnil křik, který zaslechl Terek. Neváhal, a okamžitě se vydal zpět.
Ke kruhu znehybněných ležících vojáků se přiblížila temná postava strážce Lesa. Wooder se postavil naproti veliteli po vnějším obvodě kruhu a začal se pobaveně smát.
„Kdo při Dosonu jsi?“ vykřikl rozhořčeně Arian.
„Jsem wooder, pán tohoto lesa. Vy jste sem nezákonně vstoupili…“
„Kdo je tvým králem?“ Arian rozhodně netoleroval wooderovu nedůstojnost.
„Já jsem svým králem!“ odvětil wooder a vstoupil do kruhu.
„Narodil ses v lese? Tak už mi konečně řekni, odkud jsi!“
„Jsem vyhnanec z království Az-tlan, rozkládajícího se za tímto lesem.“
„Tak vyhnanec, jo?“ zasmál se Arian, „Co jsi udělal, že tě vyhnali?“
„Zabil jsem člověka. Ale dost řečí. Vstoupili jste na moje území a měl bych vás za to…“ wooder se najednou zarazil, „Je vás jen jedenáct! Kde je ten poslední?“
Jen to dořekl, z okraje lesa se vyřítil Terek. S mečem v ruce běžel na neznámého muže. Teprve když se přiblížil na několik metrů od něj, všiml si dalšího člověka vpravo. Také běžel s mečem v ruce, skrývajíce svou tvář kuklou. Útok byl rychlý, stejně jako celý souboj. Obyčejný Stolunský meč se nemohl vyrovnat síle slunečního kovu. Když byl Terek zbaven meče, dostal od muže s kuklou pěstí do obličeje a spadl na zem. V tu chvíli jej zneškodnili mravenci.
„Uf, to bylo jen o fous!“ vzdychl majitel slunečního meče, „Dlouho jsem nebojoval.“
„Godar?“ vykřikl Arian, když druhý muž sundal kuklu, „Všichni tě mají za mrtvého!“
„Wooder vám to vysvětlí, Ariane! A ty Tereku by ses měl víc učit! Je to dávno, co jsem ti dával lekce z tajných výpadů!“ odsekl Godar a vydal se k lesu.
„Počkej!“ křikl za ním Arian, „Počkej, pojď s námi, všichni tě rádi uvidí! Ailra bude šťastná! Vždyť se už nikdy nevdala!“
To Godara ranilo. Zastavilo se, aby nabral dech. Chtěl se vrátit domů, to už dávno wooderovi tajil, ale dal mu slib a musí ho dodržet. Nikdo nesmí vyzradit, co za Lesem skutečně je. Wooder však už dávno poznal, že něco není v pořádku. Nevěděl, zda by dokázal zabránit Godarovi v odchodu. Zabít jej nemohl, to nebylo po vůli bohům Az-tlanu. A poslat na něj zvířata, o která se tak dobře staral? To by vůči nim nebylo fér. V tichosti prostě doufal, že Godar zůstane u snů na návrat.
„Dost bylo řečí!“ vykřikl wooder a Godar pokračoval v cestě k lesu, „Všichni se teď musíte vrátit! Svému králi řekněte, co jste zde viděli. Království Az-tlan je vaším duším zavřeno!“
„Co když se nechceme vrátit?“ křikl Terek, „Co když…“
Terek další dotaz nedopověděl, začal se svíjet a křičet bolestí. Mravenci se dali do práce.
„Je mi líto,“ začal lítostně wooder a dal mravencům pokyn, aby přestali, „V tom případě budou vaše těla ležet před lesem zbavená života!“
Arian, zlomen nedůstojností situace, rezignoval: „Dobrá, odejdeme!“
***
Slunce se již značně blížilo k horizontu, když se Regianův oddíl setkal s podivným příbytkem. Hornan nejdříve nadhodil, že jde nejspíš od nepovedenou hradbu, velitel mu na to však řekl, že je to povedené až moc. Jakási kruhová stavba z velmi podivného materiálu. Stavba byla postavena na čtyřech podstavcích. Celé jako by to bylo z kovu, říkal si Regian. Skupina se rozestavila kolem celé stavby a čekala, co velitel vymyslí.
„Kde to má dveře?“ zeptal se Regian. Všichni začali dům obíhat a volat: „Tady nejsou!“
„Ticho!“ vykřikl najednou velitel.
Hornan se k němu tiše přiblížil a pohlédl na vzhůru vzhlížejícího velitele.
„Co se děje?“ šeptl.
„Ty to neslyšíš?
„Ne!“ oba muži šeptali téměř neslyšně, „Co bych měl slyšet?“
„Ptáci přestali zpívat, stromy už nešumí! Není to divné?“
Opravdu, les ztichl. Po několika minutách, kdy vojáci takřka groteskně stáli bez hnutí kolem příbytku, narušilo děsivý klid klapnutí. Dveře příbytku se otevřely a ven vystoupili wooder a Godar. Překvapení všech neznalo mezí. Regian se nezmohl na víc, než na: „Otče!“
„Ano, jsem to já, synu!“ odsekl Godar a překvapení padlo i na woodera, „Pošli ty vojáky domů, promluvíme si.“
Slovo svého otce by poslechl kdykoliv, Regian tak učinil i přes Hornanovo odmlouvání.
„Vrať se domů, Hornane!“ přikázal šťastný velitel, „Řekni všem, že Godar žije, a že přijdeme!“
Když vojáci odešli, vešel wooder následován rodinkou zpět do příbytku. Usadili se do pohodlných křesel a wooder začal: „Neřekl jsi mi, Godare, že je to tvůj syn!“
„K čemu by to bylo? Nesmíme tam pustit nikoho!“ odvětil legendární hrdina.
„Kam mě nesmíte pustit?“ v Regianovi se rozhořel plamen zvědavosti, „Co je za lesem? A kdo jsi vůbec ty?“
„Jsem woo…“ wooder se zarazil, povzdychl a pokračoval, „Ale, už toho mám dost. Mé jméno je Orion San. Jsem vyhnanec království Az-tlan. Stal jsem se tedy wooderem, pánem a ochráncem tohoto lesa.“
„Az-tlan? Pověz mi víc o něm“
Wooder nestihl promluvit, Godar byl rychlejší: „Nepátrej po tom, co je za tímto lesem.“
„To musím, otče!“ šeptl rozhořčeně Regian, „Copak nevíš, kolik stál Les životů?“
„Vím synu, vím to moc dobře! A proto se král Az-tlanu rozhodl, aby se Gorchar o něm dověděl! Už nechce další zabíjení!“
„Cože?“ vykřikl teď už naštvaný Regian, „Víš, kolik mých vojáků zemřelo dnes ráno?“
„Světlo není v naší moci!“ uklidnil mladíka wooder a pokynul, aby se zase usadil, „Světlo je dědictvím mých předchůdců wooderů. Neumím jej ovládat, proto docházelo k zabíjení. V Lese jsem nikdy nikoho nezabil.“
„To je pravda!“ přidal se Godar, „Callida žije v Lese, Aledrett je na Az-tlanu….“
„Vrať se domů, chlapče!“ naléhal wooder.
Regian dlouho uvažoval. Měl zapomenout na svůj úkol, zjistit co je za lesem? To by se neslušelo vojáka elitní gardy. Na druhou stranu, návrat jeho otce by zastavil úpadek Gorcharské společnosti.
„Vrátím se.“ odpověděl po úvahách Regian, „Pojď se mnou, otče!“
„Nemohu!“ Godar sklopil oči, „Dal jsem slib!“
„Ano!“ vykřikl jeho syn, „Dal jsi slib před desíti lety! Vzpomínáš? ,Vrátím se!’ Tohle jsi mi kdysi řekl! A pak nic. Matka se z toho zhroutila, když se vrátila ta pěti členná skupina! Už nikdy se do nikoho…“
„Jsou vyšší principy! Pět set sáhů odtud je důvod, proč nemohu odejít!“ wooder překvapením nemohl nic říct. Godar právě synovi řekl, jak moc se přiblížil k druhému kraji lesa. Bývalý gardista, čestný muž znalý svých tradic a povinností to jistě udělat musel, ale slib a slovo čestného člověka byl na Az-tlanu považován za neporušitelný. Wooder se nestihl ani otočit k ovládacímu panelu, aby stihl zavřít dveře a mladík už byl venku.
„Nech ho jít woodere!“ naléhal Godar.
„Slib je na Az-tlanu považován za neporušitelný!“ zklamaný wooder mluvil potichu, „Musím ho zastavit! Je mi líto, že jsi slib nesplnil!“
„Deset let je dlouhá doba, zastavili jsme spolu hodně lidí. Já už ale takhle dál nemohu.“ Godar tasil svůj meč, „Jestli za ním půjdeš, zastavím tě!“
„Pokud dojde ke břehu, nevrátí se do Gorcharu! Oba vás nechám přemístit do pustiny! To opravdu chceš?“ wooderovi se najednou objevil v ruce meč. Vždy takhle tasil a Godar jej pro to obdivoval.
„Asi se už nedozvím, jak tohle děláš!“ šeptl Godar a vyběhl ven z obydlí.
Wooder vyběhl jako druhý a okamžitě začal útočit. První útok Godar odrazil a ušetřil lesnímu pánu úder pěstí. Druhý útok wooder zaměřil na odzbrojení soupeře, ale výpad, který předvedl, se ukázal být velmi nešikovným a stál jej cár svého oblečení. Třetí útok nevyšel vůbec, wooder úplně minul cíl.
„Sakra!“ wooder už těžce oddychoval, slunečnímu meči se ten jeho nemohl vyrovnat, „Víš přeci moc dobře, jak tohle dopadne!“
Wooder měl samozřejmě více možností. Mohl jej zabít zbraněmi z Az-tlanu, mnohem jednoduššími, rychlejšími a účinnějšími. Také mohl na něj poslat zvířata, ale i on se o ně staral, a tak by jim nemohl přikázat zabít Godara. Stejně jej nechtěl zabít, jen dočasně zneškodnit. Měl už jeden takový vroubek, už jednou někoho zabil. Další vražda? Nikdy! Zaútočil znovu, koncentrován a pln síly, který mu dodával jeho Les. Útok se povedl skutečně perfektně a Godar přišel o meč. Oba teď stáli proti sobě, těžce oddychujíc.
„Běž do letu!“ zahřměl výhružně wooder a jeho soupeř se dal neochotně do pohybu.
V té době už byl Regian na pobřeží. Na posledních metrech hustého lesního porostu zakopl, a skutálel se z písečného břehu až těsně k vodě. Zvedl se, pohlédl na vodu a zůstal stát v němém úžasu. Spatřil ostrov plný vysokých věží, které byly postaveny snad ze skla. Nad ostrovem létali podivní bílí ptáci, po zemi běhala divná zvířata, ostrov žil tajuplným životem.
„To je Az-tlan!“ vykřikl na mladíka wooder, který se k němu dostal příliš pozdě, „Největší království říše Atlantis.“
Ochránce lesa došel k bojovníkovi: „Vítej na Az-tlanu!“
„Musím domů!“ Regian mluvil ohromeně a stále se díval na ostrov, „Musím všem říct o té kráse, která je tam vzadu!“
„Tvůj domov je nyní zde!“ Regian se na ta slova konečně probudil a otočil se k wooderovi.
„Musím se vrátit, můj král musí vědět, co je v lese a co za lesem.“
„Co je v lese se král dozví od tvých pobočníků, kteří jsou na cestě zpět!“ wooder mluvil klidně a tiše, „Ty půjdeš se mnou. S otcem budete žít na Az-tlanu, na území, kterému se říká pustina!“
„Já se vracím domů!“ Regian tasil, načež se wooder chytil za hlavu.
„Asi to máte v rodině!“ nechtělo se mu bojovat, ale nic jiného mu nezbývalo.
Regianův útok byl rychlý a nečekaně tvrdý, svalil woodera k zemi. Druhý se mu však moc nepovedl, promáchl a mečem rozhrábl písek. Wooder se snažil zkoncentrovat, ale už nebyl v prostoru lesa, šlo to těžce. Nicméně jeho první útok vyšel skvěle, Regian dostal zásah do ramene, kde se okamžitě objevila rudá skvrna. To mladíka rozohnilo, a jeho další útok přestál wooder velmi těžce. Regianovy útoky teď byly velmi silné, wooder couval k moři. Najednou strážce lesa ucítil možnost k výpadu, který jej naučil Godar. Odrazil meč soupeře a zaútočil na jeho nohu. Úspěch, Regian upadl, a chytl se za řeznou ránu na svém levém stehně.
„Musíš jít se mnou!“ řekl wooder, tušíce útok zezadu. Ohnal se mečem a jeho ostří se setkalo s ostřím slunečního meče.
„Jak ses ksakru dostal ven?“ vykřikl udiveně wooder.
„Já jsem tě učil šermu, tys mě učil ovládání různých strojů.“ Godar se smál, „Nevěděl jsi to, ale sledoval jsem tě!“
„Je konec, odejdeme spolu do pustiny!“
„Ne!“ vykřikl Godar, „Já se synem odcházíme domů, do Gorcharu!“
„To nikdy nedovolím!“
Zémes zaútočil silou, kterou u něj wooder nikdy nezažil. Pán lesa se pomalu ani nestačil bránit a couval. Couval k lesu, aby se mohl zkoncentrovat a nabrat jeho sílu. Godar to však vytušil a zaútočil ještě silněji. Cosi ukázal synovi a začal s tajnými výpady, které neukázal ani svému někdejšímu příteli. Wooder dostal strach, k lesu to byl ještě notný kus cesty, když na něj zezadu zaútočil Regian. V druhé ruce pána lesa se objevil další meč. Regian byl naštěstí zraněný, takže jeho útoky nebyly tak silné. Zato jeho otec dělal lesnímu strážci velké starosti. Bylo na čase to rozseknout. Wooder už toho měl dost, ohnul se a zamířil na Regianovu nohu. Útok byl rychlý a přesný. Mladík padl k zemi a chytil se za pahýl, který zbyl z jeho pravé nohy. Godar okamžitě zaútočil k pomstě. Jeho útok byl velice zdařilý, zbavil woodera obou mečů a přiměl jej lehnout si na zem. Godar, rozzuřen zohavením svého syna, zaútočil. Wooder však bůhví odkud vytáhl dýku a ostří meče zastavil pár milimetrů před svým krkem.
„Sakra přestaň!“ vykřikl wooder unaveně, „Tvůj syn může zase běhat!“
„Usekl jsi mu nohu! Chtěl jsi ho zabít!“
„Mohl jsem vás zabít oba!“ wooder nevěděl, jak dlouho ještě udrží meč nad svým krkem, „víš přeci moc dobře, co dokáží lékaři z Az-tlanu!“
Až teď to Godarovi došlo: „Udělal jsi to schválně!“
„Musíme co nejrychleji na Az-tlan, dokud se dá noha vrátit!“ oddychl si wooder, když soupeř oddálil meč, „Zavolám let!“
Regian byl těžce zraněn, oddechoval a snažil se zastavit krev, takže následující události sledoval velice povrchně. Těžko si vysvětloval přílet onoho příbytku, ve kterém se ještě nedávno hádal se svým otcem, a kterému jednou budou jiní obyvatelé této planety říkat UFO. Těžko si mohl vysvětlit divné lidi v bílém oblečení, kteří jej uspali a přišili mu nohu. A těžko si pak vysvětloval svět, který viděl z okna své věže.
Gorchar tedy přišel o dalšího hrdinu, který se mohl stát legendou. Godar i Regian zůstali na Az-tlanu, na území, kterému se říká pustina a kde nacházejí své místo zločinci. Netrvalo však dlouho a oba muži začali chystat plány na útěk…
Regian, velitel elitní královské gardy, měl tedy svoji největší životní šanci ukázat co v něm je a co dokáže. Garda má elitní výcvik, který má nejvyšší položku ve státním rozpočtu. Jejím úkolem je chránit krále, být mu tedy neustále nablízku. O to víc se zvedly hlasy nevole a nespokojenosti u příslušníků gardy, ale situace si vyžadovala nouzový zásah. Regian tehdy vojákům řekl, že král je zoufalý, všechny výpravy, které se do lesa vydaly, selhaly. Je tedy jejich povinností a právem zasáhnout, jsou totiž nejlepší.
Teď všichni utvořili rojnici podél okraje lesa. Čekali, dodávali si odvahy. Regian oddaloval okamžik vstupu do lesa. Mladý muž se k velení dostal díky úspěchu v bitvách. Jeho statečnost jakoby neměla mezí. Ale teď se bál. Neměl chuť pokračovat v cestě do záhuby. Vojákům tvrdil, že se nesmí bát a musí být odvážní, ale sám teď cítil strach.
"Kdy tam vejdeme, Regiane?" velitel sebou neznatelně škubl, když na něj jeho zástupce Hornan promluvil.
"Hornane," šeptl Regian, " mě se tam nechce!"
"Myslíš, že já nemám strach?" odpověděl stejně tiše Hornan, "Sám jsi říkal, že je to důležité pro království."
"Já vím!" velitel se odmlčel, "Připrav se, půjdeme!"
Řada těl se pohnula. Těžce ozbrojení vojáci, lukostřelci i těžkooděnci, sto padesát mužů ve zbrani se řítilo vpřed do útrob vražedného lesa. Co je čeká? To se měli dozvědět ještě před vstupem.
Přišlo to znenadání, útok, který nikdo nečekal. Oslepující bílé světlo, ohlušující pištivý zvuk. Někteří z vojáků se zvedali do vzduchu, aby pak padli mrtví k zemi. Trvalo to minutu. Minuta, která jim připadala jako věčnost. Regian nařídil zjistit ztráty.
"Těžkooděnci zmizeli, dvacet lukostřelců je mrtvých a na padesát pěšáků snad zešílelo." křikl kdosi po notné chvíli.
"Hornane, tohle je šílené." všude se rozléhal křik šílenství a strachu, "vždyť jsme tam ještě nevstoupili, a už je nás jen třetina!"
"Dvacet lukostřelců, dvacet pěšáků, šest důstojníků a my." zástupce se zarazil, "Regiane, není to divné? Ať už to bylo cokoli, zneškodnilo to přesně sto mužů, a postupovalo to podle výzbroje."
"Ano, je to zajímavé. Nejdříve těžkooděnci, kteří zmizeli. Potom lukostřelci a pěšáci. Jen nechápu, proč si to nevzalo všechny lukostřelce najednou."
„To je myslím vcelku jedno, měli bychom spíše přemýšlet, co s tím uděláme."
„Máš pravdu, Hornane. Svolej důstojníky, uděláme poradu!"
Chvíli to trvalo. Někteří z důstojníků se zranili vlastními zbraněmi, když si s mečem v ruce chtěli zakrýt uši, aby neslyšeli vražedný zvuk. Velení si vymezilo malou plochu palouku, pár desítek metrů od mužstva. Na důstojníky byl děsivý pohled. Arian z Lídvů byl vyděšený, nemohl se uklidnit, přesto však usedl a snažil se naslouchat. Terek měl tvář zkrvavenou, zřejmě jej někdo omylem uhodil mečem a Kostar si na levém uchu, které si ve světle snažil uřezat, držel obvaz, který už notně prosakoval. Wilem, Gosak i Ionum byli celkem v pořádku. Nějaká ta oděrka by se na nich sice jistě našla, ale nic vážnějšího se jim nestalo. Regian a Hornan působili z celé skupinky nejvyrovnaněji a nejméně otřeseni.
„Pánové!“ začal velitel důrazným hlasem, „Ať už to bylo cokoli, ukázalo nám to, s čím máme tu čest. Zřejmě to není bojovník z masa a kostí, ale nějaký neznámý úkaz…“
„Promiňte veliteli!“ vykřikl Ionum, bojovník cvičený hlavně k orientaci v terénu, „Všiml jsem si velice podivné věci. Než jsme byli napadeni, zahlédl jsem něco na nebi. Něco jako velký meč. Pohyboval se směrem z lesa k nám. Pak přišla ta bílá smršť světla a podivného vysilujícího zvuku.“
„Dobrý postřeh, Ione.“ pochválil jej velitel, „Nicméně stále nevíme nic určitého. Protože však víme, že to něco zaútočilo podle poměrně přesného pořadí naší organizace, provedeme následující. Je nás osm. Rozdělíme se do čtyř skupin po dvou velitelích a deseti vojácích. Každá skupina půjde jinou cestou, samozřejmě jedním směrem a za jedním cílem. Po cestě se nezastavujte, dokud nedojdete na druhý konec Lesa. Teď si půl hodiny odpočiňte, rozdělte vojáky, vezměte něco zásob a běžte!“
***
Půl hodiny se nic nedělo, vojáci si krátce odpočinuli, od mrtvých těžkooděnců sebrali lepší zbraně, naložili zásoby a připravili se na cestu. Čtyři skupinky vojáků se do Lesa vydali v rojnici, asi s kilometrovým odstupem.
„Kdy myslíš, že to znovu přijde?“ ozval se Hornan, když s Regianem a desítkou bojovníků vstupovali do temného místa. Velitel jen zavrtěl hlavou.
Prvních pár kilometrů lesa se nic nestalo. Všichni byli překvapeni rozlehlostí lesa. Vlastně, přemýšlel Regian, nikdo nikdy nezjistil, jak je les velký a kde je jeho konec. Nicméně už pár desítek metrů za vstupem do lesa, jenž se zvenčí zdá být temným a nehostinným místem, otevřel les první své tajemství: všem se otevřel prostor krásného, čistého a upraveného lesního prostředí. Všichni se shodli, že se jim tu líbí, jen Regian viděl více. Nevěděl sice co, ale něco mu tady nesedělo. Snad to ticho, sem tam nějaké to skřehotání ptáků, ale jinak snad ani stromy nešuměly. A teď si toho všiml. Okamžitě nařídil své skupině ostražitost.
„Co se děje?“ šeptl Hornan.
„Copak to nevidíš?“ Regian rovněž šeptal, snad ze strachu nebo z pokory, „Nebyl jsi nikdy v lese?“
„Při Dosonu samozřejmě že byl!“
„To sis nevšiml, jak je tu všechno upravené? Tráva na paloucích roste jen do určité velikosti, v lese nenajdeš na zemi jediné větve, žádné pařezy, nerostou tu houby. Prostě nic! Tohle místo mi nahání hrůzu.“
Skupiny ušli další kilometr a jejich rozestup se zvýšil o notnou vzdálenost. Zatímco Regian s Hornanem a svou skupinou pokračovali nerušeni lesem, Ion s Gosakem zažívali další z útoků. Tentokrát však nic nadpozemského: zvěř. Prostě se najednou objevila. Tři medvědi a dva vlci. Ionum nejdříve myslel, že jdou po sobě a chvíli to tak i vypadalo, ale pak se všichni stočili k nim a zastavili se pár metrů od skupiny. Ionum neváhal ani chvíli a tasil, stejně jako Gosak. Pro jejich smůlu však skupinu tvořili lukostřelci, kteří neměli meče. Když chtěli začít střílet a sahali po toulcích, zjistili, že jsou bez šípů.
„Odložte zbraně a budete ušetřeni!“ vykřikl kdosi hlasitým hlasem.
Ion, vycvičený k pozorování, byl v koncích. Neviděl nikoho, nezjistil, odkud hlas přichází. Ke zvířecí pětici se přidaly další šelmy. Pomalu obstoupili skupinku a vytvořili prostor pro příchod tajemného muže. Byl vysoký a urostlý a nebylo mu vidět do tváře. Přestože stál na světle, halil mu tvář stín.
„Kdo jsi, že nám rozkazuješ?“ křikl rozhořčeně Ionum.
Muž se zasmál a pak rychle svůj smích zarazil: „Jsem wooder, pán lesa a jeho zvěře! Jsem vyhnanec království Az-tlan, které se nachází za tímto lesem.“
„Doveď nás do toho království a budeš bohatě odměněn!“ prosazoval svou Ion.
„Odhoď zbraň nebo zemři!“ pohrozil wooder a na jeho slova začala zvířata vrčet.
Ion se konečně uklidnil, přesila protivníka tu byla rozhodující. Konečně odhodil meč.
„Co s námi nyní uděláš?“, zeptal se poněkud klidnějším hlasem Gosak.
„To je na vás,“ odvětil wooder, zrovna když mávl rukou, aby zvířata odešla, „vrátíte-li se ke svému králi, nic se vám nestane. Už nikdy se nesmíte vrátit. Nikdo se sem nesmí vydat!“
Gosak cosi prohodil s Ionem a pak přikývl wooderovi na souhlas.
„Až vyjdete z lesa, doporučuji vám, zmizte co nejrychleji z dosahu jeho tajemných sil!“ křikl ještě wooder, otáčejíce se k odchodu, „Nejméně dva kilometry! Světlo není v mé moci!“
Gosak s Ionem se otočili a se svou skupinou se vydali zpět z lesa.
***
„Řeka v lese?“ podivil se Wilem, když došli s Kostar a deseti pěšáky k rozvodněnému potoku.
Kostar, kráčejíce k vodě, prohodil, „Uvidíme, co je to zač!“
Došel k vodě, sehnul se a do dlaní nabral něco čiré tekutiny. Ochutnal, „Je slaná!“
„Jde z moře?“ podivil se Wilem, „Co je to za hloupost!“
„Nezapomeň, kde jsme!“ vykřikl Kostar, a mečem začal hledat brod, „Je to tu strašně hluboké! Nevím, jak to přejdeme.“
Nějakou chvíli všichni horečnatě hledali brod, ale bez valného výsledku. Naopak, když se vydali kousek po proudu, našli velkou propast a vodopád. Na dně propasti se rozkládala nádherná laguna, s čirou vodou plnou různobarevných ryb.
„K Dosonu, kam ta voda pak jde?“ rozčiloval se Wilem.
„Možná spodní vody, kdo ví.“ chtěl se ukázat Kostar.
„Spodní vody? Co to kecáš?“ odvětil Wilem, „Jdu dolů.“
„Cože?“ vykřikl s hrůzou Kostar, „Zbláznil ses? Nevíš, co tam je!“
„Ta voda je dost hluboká, žije-li v ní tolik ryb. Skočím, až se dostanu na břeh, hodíte mi zbraně a postupně seskáčete dolů!“ rozkázal velitel skupiny.
„Neblázni!“ vymlouval Kostar Wilemovi jeho nápad.
Velitel předvedl přímo ukázkovou šipku. Když dopadl do laguny, ozvalo se šplouchnutí, a nádherná čistá voda se za ním zavřela. Nic se nedělo, Wilem se neobjevil. I ryby zmizeli. Až po minutě se objevila velitelova hlava nad vodou.
„Je to tu perfektní!“ křičel šíleným smíchem, „Je to daleko hlubší, než jsem myslel!“
Pořád se smál a plaval dokola po okraji laguny, pak zase doprostřed, pak se opět potopil a vynořil. Skupina vojáků se jeho kouskům smála. Jen Kostar měl obavy z neznámého prostředí a Wilemovi neuváženosti. Tu najednou se velitel ocitl dál od břehů, plaval na zádech, když jej ve vodě obstoupilo hejno žlutých a hejno červených ryb.
„Nehýbej se! Děje se něco zvláštního!“ vykřikl nervózně Kostar a velitel přestal plavat a začal šlapat vodu.
„Co je sakra? Máš strach?“
„Kolem tebe jsou nějaké ryby! Ty to nevidíš?“ velitel ponořil hlavu pod hladinu a trochu se rozhlédl.
„Jsou to jen neškodné rybky.“ zasmál se Wilem.
„Tak to bych netvrdil!“ ozval se hluboký a přísný hlas strážce lesa.
Všichni se k němu otočili, stál na druhém břehu potoku a v ruce držel známý meč.
„Kdo jsi?“ vykřikl Kostar.
„Jsem wooder! Pán tohoto lesa, vyhnanec království Az-tlan, jež se rozkládá za tímto lesem. Nikdy jste neměli právo vstoupit na toto území!“
„Les patří k území království Gorchar!“
„Ne!“ vykřikl hrozivě wooder, „Les patří království Az-tlan a vy jste nezákoně přešli hranici! Patří vám smrt nebo šílenství, ale můj král už má dost zabíjení! Hoďte meče dolů a odejděte a nic se vám nestane!“
„Ne!“ vykřikl opět Kostar.
„Pokud to neuděláte, nechám ryby zaútočit!“ hrozil pán lesa, „Sakra, máte tam ve vodě velitele! Tak se k čertu vzpamatujte! To nejsou nijaké rybky, které znáte ze svých řek, ale útočné vodní šelmy, které jdou po krvi!“
Kostar chvíli přemýšlel a pak nařídil vojákům shodit meče do laguny.
„Co to tam sakra vyvádíš?“ křičel ze spodu Wilem, snažíce se chytit nějakou zbraň.
„Mlč a snaž se doplavat ke břehu. Až se sejdeme, všechno ti vysvětlím!“ křikl dolů Kostar a otočil se ke strážci lesa. Ten tam však už nestál. Na místě zůstal jen jeho legendární meč.
„Teď odejděte!“ ozvalo se odněkud tak hlasitě, že to již slyšel i Wilem z laguny, „Kdo se pokusí dostat se na druhý břeh potoku, zemře!“
Kostar nařídil vojákům odchod, ale sám zůstal na místě, dívajíc se na sluneční meč. Byl opředen legendami. Vyrobili ho hobiti z Derjáku, avšak byl jim ukraden temným vládcem Harubem. Vybojoval s ním spoustu válek, ale jednoho dne byl poražen největším bojovníkem Gorcharu, Godarem. Toho dne Godarovi meč unikl, byl totiž ve válčené vřavě ukraden vojáky Haruba. Pak se na pár let ztratil, ale Godar ho hledal usilovně, až meč našel v oblasti Stricet v království Oburjak. Držela ho skupina krvežíznivých banditů, hledaných téměř v každém království. Godar se svou skupinou bandity pobil a došel si tak pro svoji vytouženou odměnu. Jednoho dne však byl i Godar vyslán do Lesa společně s Callidou, bojovnicí bez srdce, jak se jí říkalo, a kterou Godar porazil v boji. Z Lesa se vrátila jen Callida se slunečním mečem. Říkalo se, že Godara zabila a zešílela. Byla odsouzena za jeho vraždu, ale na hranici se už nedostala – zmizela i s mečem. Pár hraničářů, kteří hlídali poblíž Lesa pak vypovědělo, že ji zahlédli při okraji temného místa, jak pobíhá nahá s mečem v ruce a hledá svou oběť. A teď stojí meč tady. Kdyby se mu tak podařilo dostat přes potok. Stal by se mnohem uznávanějším, než byl Godar. Bojovník, který vrátil meč slunce Gorcharu.
Kostar smyslu zbavený skočil do potoka, a snažíce se jej přeplavat mával rukama, ale proud jej strhl a shodil ho do laguny. Smrtící ryby už wooder neomezoval, a tak Kostar ukončil život v nádherné a magické laguně.
***
Arian vedl třetí skupinu s hrdostí jižanského šlechtice. Postupovali bez překážek, už pomalu slyšeli oceán, cíl dnešní cesty. Terek, který nemohl svého nynějšího velitele ani vystát, držel se za skupinkou, aby jim, jak sám říkal, kryl záda. Potomek sedláka z východu nesnášel šlechtické rody, a zvláště pak vojáky, kteří z nich pocházeli. Měl dojem, že takoví mají cestičku k velení vydlážděnou zlatým kamenem a nejsou jim kladeny žádné překážky. To samozřejmě nebyla pravda. Každý král Gorcharu byl na svoji elitní gardu jako pes. Dostávali sice nejvyšší rozpočet z královské truhly, ale za to museli na sobě dřít, než se vůbec z kadetů elitní gardy stali vojáci. Do té doby nesměli ze základny ani na krok, postihem za útěk bylo vyhoštění ze země.
Kolem poledne, tedy pět hodin po vstupu do Lesa, si nikdo na ranní útok už ani nevzpomněl. Krásné prostředí všem učarovalo. Nikomu nepřišlo divné to, na co přišel Regian. Na zemi nebylo kromě krátce rostlého lesního porostu nic, žádné větve, pařezy nebo snad kořeny. Nikdo by tu nenašel ani houbu, ani špetku mechu. Skupina došla na palouk. Arian, sám unaven, nařídil půlhodinovou přestávku.
„Půjdu obhlédnout okolí!“ zařval na šlechtice Terek a s naštvaným výrazem se vrátil do Lesa.
Arian nevěnoval Terekově nevraživosti moc pozornosti. Nevěděl nic o jeho názorech na šlechtu a ani si ho moc nevšímal. Arian teď seděl se svými vojáky v kruhu. Všichni sborově vytáhli z toren jídlo a začali svačit. Po pěti minutách zaslechl Arian zvláštní zvuk. Něco jako šumění, ale naprosto zvláštní. Nejdříve myslel, že jsou to stromy, ale přicházelo to odněkud ze země. Byl však do jídla zabrán natolik, že zapomněl, na jakém místě se nachází a přestal se tomuto zvuku věnovat. Jeho nepozornost se mu ale nevyplatila. Po dvou minutách došlo šumění až ke kruhu vojáků, a poté velitel zjistil, že zvuk dělají zvláštní mravenci. Byli o něco větší, než ti v Gorcharu a hlavně se odlišovali svou bílou barvou. Arian nařídil poplach, ale bylo pozdě. Rychlost mravenců se třikrát zvýšila, a za chvíli byl každý z vojáků znehybněn, když na svém těle nechtěně uvítal desítky malých tvorů. Palouk naplnil křik, který zaslechl Terek. Neváhal, a okamžitě se vydal zpět.
Ke kruhu znehybněných ležících vojáků se přiblížila temná postava strážce Lesa. Wooder se postavil naproti veliteli po vnějším obvodě kruhu a začal se pobaveně smát.
„Kdo při Dosonu jsi?“ vykřikl rozhořčeně Arian.
„Jsem wooder, pán tohoto lesa. Vy jste sem nezákonně vstoupili…“
„Kdo je tvým králem?“ Arian rozhodně netoleroval wooderovu nedůstojnost.
„Já jsem svým králem!“ odvětil wooder a vstoupil do kruhu.
„Narodil ses v lese? Tak už mi konečně řekni, odkud jsi!“
„Jsem vyhnanec z království Az-tlan, rozkládajícího se za tímto lesem.“
„Tak vyhnanec, jo?“ zasmál se Arian, „Co jsi udělal, že tě vyhnali?“
„Zabil jsem člověka. Ale dost řečí. Vstoupili jste na moje území a měl bych vás za to…“ wooder se najednou zarazil, „Je vás jen jedenáct! Kde je ten poslední?“
Jen to dořekl, z okraje lesa se vyřítil Terek. S mečem v ruce běžel na neznámého muže. Teprve když se přiblížil na několik metrů od něj, všiml si dalšího člověka vpravo. Také běžel s mečem v ruce, skrývajíce svou tvář kuklou. Útok byl rychlý, stejně jako celý souboj. Obyčejný Stolunský meč se nemohl vyrovnat síle slunečního kovu. Když byl Terek zbaven meče, dostal od muže s kuklou pěstí do obličeje a spadl na zem. V tu chvíli jej zneškodnili mravenci.
„Uf, to bylo jen o fous!“ vzdychl majitel slunečního meče, „Dlouho jsem nebojoval.“
„Godar?“ vykřikl Arian, když druhý muž sundal kuklu, „Všichni tě mají za mrtvého!“
„Wooder vám to vysvětlí, Ariane! A ty Tereku by ses měl víc učit! Je to dávno, co jsem ti dával lekce z tajných výpadů!“ odsekl Godar a vydal se k lesu.
„Počkej!“ křikl za ním Arian, „Počkej, pojď s námi, všichni tě rádi uvidí! Ailra bude šťastná! Vždyť se už nikdy nevdala!“
To Godara ranilo. Zastavilo se, aby nabral dech. Chtěl se vrátit domů, to už dávno wooderovi tajil, ale dal mu slib a musí ho dodržet. Nikdo nesmí vyzradit, co za Lesem skutečně je. Wooder však už dávno poznal, že něco není v pořádku. Nevěděl, zda by dokázal zabránit Godarovi v odchodu. Zabít jej nemohl, to nebylo po vůli bohům Az-tlanu. A poslat na něj zvířata, o která se tak dobře staral? To by vůči nim nebylo fér. V tichosti prostě doufal, že Godar zůstane u snů na návrat.
„Dost bylo řečí!“ vykřikl wooder a Godar pokračoval v cestě k lesu, „Všichni se teď musíte vrátit! Svému králi řekněte, co jste zde viděli. Království Az-tlan je vaším duším zavřeno!“
„Co když se nechceme vrátit?“ křikl Terek, „Co když…“
Terek další dotaz nedopověděl, začal se svíjet a křičet bolestí. Mravenci se dali do práce.
„Je mi líto,“ začal lítostně wooder a dal mravencům pokyn, aby přestali, „V tom případě budou vaše těla ležet před lesem zbavená života!“
Arian, zlomen nedůstojností situace, rezignoval: „Dobrá, odejdeme!“
***
Slunce se již značně blížilo k horizontu, když se Regianův oddíl setkal s podivným příbytkem. Hornan nejdříve nadhodil, že jde nejspíš od nepovedenou hradbu, velitel mu na to však řekl, že je to povedené až moc. Jakási kruhová stavba z velmi podivného materiálu. Stavba byla postavena na čtyřech podstavcích. Celé jako by to bylo z kovu, říkal si Regian. Skupina se rozestavila kolem celé stavby a čekala, co velitel vymyslí.
„Kde to má dveře?“ zeptal se Regian. Všichni začali dům obíhat a volat: „Tady nejsou!“
„Ticho!“ vykřikl najednou velitel.
Hornan se k němu tiše přiblížil a pohlédl na vzhůru vzhlížejícího velitele.
„Co se děje?“ šeptl.
„Ty to neslyšíš?
„Ne!“ oba muži šeptali téměř neslyšně, „Co bych měl slyšet?“
„Ptáci přestali zpívat, stromy už nešumí! Není to divné?“
Opravdu, les ztichl. Po několika minutách, kdy vojáci takřka groteskně stáli bez hnutí kolem příbytku, narušilo děsivý klid klapnutí. Dveře příbytku se otevřely a ven vystoupili wooder a Godar. Překvapení všech neznalo mezí. Regian se nezmohl na víc, než na: „Otče!“
„Ano, jsem to já, synu!“ odsekl Godar a překvapení padlo i na woodera, „Pošli ty vojáky domů, promluvíme si.“
Slovo svého otce by poslechl kdykoliv, Regian tak učinil i přes Hornanovo odmlouvání.
„Vrať se domů, Hornane!“ přikázal šťastný velitel, „Řekni všem, že Godar žije, a že přijdeme!“
Když vojáci odešli, vešel wooder následován rodinkou zpět do příbytku. Usadili se do pohodlných křesel a wooder začal: „Neřekl jsi mi, Godare, že je to tvůj syn!“
„K čemu by to bylo? Nesmíme tam pustit nikoho!“ odvětil legendární hrdina.
„Kam mě nesmíte pustit?“ v Regianovi se rozhořel plamen zvědavosti, „Co je za lesem? A kdo jsi vůbec ty?“
„Jsem woo…“ wooder se zarazil, povzdychl a pokračoval, „Ale, už toho mám dost. Mé jméno je Orion San. Jsem vyhnanec království Az-tlan. Stal jsem se tedy wooderem, pánem a ochráncem tohoto lesa.“
„Az-tlan? Pověz mi víc o něm“
Wooder nestihl promluvit, Godar byl rychlejší: „Nepátrej po tom, co je za tímto lesem.“
„To musím, otče!“ šeptl rozhořčeně Regian, „Copak nevíš, kolik stál Les životů?“
„Vím synu, vím to moc dobře! A proto se král Az-tlanu rozhodl, aby se Gorchar o něm dověděl! Už nechce další zabíjení!“
„Cože?“ vykřikl teď už naštvaný Regian, „Víš, kolik mých vojáků zemřelo dnes ráno?“
„Světlo není v naší moci!“ uklidnil mladíka wooder a pokynul, aby se zase usadil, „Světlo je dědictvím mých předchůdců wooderů. Neumím jej ovládat, proto docházelo k zabíjení. V Lese jsem nikdy nikoho nezabil.“
„To je pravda!“ přidal se Godar, „Callida žije v Lese, Aledrett je na Az-tlanu….“
„Vrať se domů, chlapče!“ naléhal wooder.
Regian dlouho uvažoval. Měl zapomenout na svůj úkol, zjistit co je za lesem? To by se neslušelo vojáka elitní gardy. Na druhou stranu, návrat jeho otce by zastavil úpadek Gorcharské společnosti.
„Vrátím se.“ odpověděl po úvahách Regian, „Pojď se mnou, otče!“
„Nemohu!“ Godar sklopil oči, „Dal jsem slib!“
„Ano!“ vykřikl jeho syn, „Dal jsi slib před desíti lety! Vzpomínáš? ,Vrátím se!’ Tohle jsi mi kdysi řekl! A pak nic. Matka se z toho zhroutila, když se vrátila ta pěti členná skupina! Už nikdy se do nikoho…“
„Jsou vyšší principy! Pět set sáhů odtud je důvod, proč nemohu odejít!“ wooder překvapením nemohl nic říct. Godar právě synovi řekl, jak moc se přiblížil k druhému kraji lesa. Bývalý gardista, čestný muž znalý svých tradic a povinností to jistě udělat musel, ale slib a slovo čestného člověka byl na Az-tlanu považován za neporušitelný. Wooder se nestihl ani otočit k ovládacímu panelu, aby stihl zavřít dveře a mladík už byl venku.
„Nech ho jít woodere!“ naléhal Godar.
„Slib je na Az-tlanu považován za neporušitelný!“ zklamaný wooder mluvil potichu, „Musím ho zastavit! Je mi líto, že jsi slib nesplnil!“
„Deset let je dlouhá doba, zastavili jsme spolu hodně lidí. Já už ale takhle dál nemohu.“ Godar tasil svůj meč, „Jestli za ním půjdeš, zastavím tě!“
„Pokud dojde ke břehu, nevrátí se do Gorcharu! Oba vás nechám přemístit do pustiny! To opravdu chceš?“ wooderovi se najednou objevil v ruce meč. Vždy takhle tasil a Godar jej pro to obdivoval.
„Asi se už nedozvím, jak tohle děláš!“ šeptl Godar a vyběhl ven z obydlí.
Wooder vyběhl jako druhý a okamžitě začal útočit. První útok Godar odrazil a ušetřil lesnímu pánu úder pěstí. Druhý útok wooder zaměřil na odzbrojení soupeře, ale výpad, který předvedl, se ukázal být velmi nešikovným a stál jej cár svého oblečení. Třetí útok nevyšel vůbec, wooder úplně minul cíl.
„Sakra!“ wooder už těžce oddychoval, slunečnímu meči se ten jeho nemohl vyrovnat, „Víš přeci moc dobře, jak tohle dopadne!“
Wooder měl samozřejmě více možností. Mohl jej zabít zbraněmi z Az-tlanu, mnohem jednoduššími, rychlejšími a účinnějšími. Také mohl na něj poslat zvířata, ale i on se o ně staral, a tak by jim nemohl přikázat zabít Godara. Stejně jej nechtěl zabít, jen dočasně zneškodnit. Měl už jeden takový vroubek, už jednou někoho zabil. Další vražda? Nikdy! Zaútočil znovu, koncentrován a pln síly, který mu dodával jeho Les. Útok se povedl skutečně perfektně a Godar přišel o meč. Oba teď stáli proti sobě, těžce oddychujíc.
„Běž do letu!“ zahřměl výhružně wooder a jeho soupeř se dal neochotně do pohybu.
V té době už byl Regian na pobřeží. Na posledních metrech hustého lesního porostu zakopl, a skutálel se z písečného břehu až těsně k vodě. Zvedl se, pohlédl na vodu a zůstal stát v němém úžasu. Spatřil ostrov plný vysokých věží, které byly postaveny snad ze skla. Nad ostrovem létali podivní bílí ptáci, po zemi běhala divná zvířata, ostrov žil tajuplným životem.
„To je Az-tlan!“ vykřikl na mladíka wooder, který se k němu dostal příliš pozdě, „Největší království říše Atlantis.“
Ochránce lesa došel k bojovníkovi: „Vítej na Az-tlanu!“
„Musím domů!“ Regian mluvil ohromeně a stále se díval na ostrov, „Musím všem říct o té kráse, která je tam vzadu!“
„Tvůj domov je nyní zde!“ Regian se na ta slova konečně probudil a otočil se k wooderovi.
„Musím se vrátit, můj král musí vědět, co je v lese a co za lesem.“
„Co je v lese se král dozví od tvých pobočníků, kteří jsou na cestě zpět!“ wooder mluvil klidně a tiše, „Ty půjdeš se mnou. S otcem budete žít na Az-tlanu, na území, kterému se říká pustina!“
„Já se vracím domů!“ Regian tasil, načež se wooder chytil za hlavu.
„Asi to máte v rodině!“ nechtělo se mu bojovat, ale nic jiného mu nezbývalo.
Regianův útok byl rychlý a nečekaně tvrdý, svalil woodera k zemi. Druhý se mu však moc nepovedl, promáchl a mečem rozhrábl písek. Wooder se snažil zkoncentrovat, ale už nebyl v prostoru lesa, šlo to těžce. Nicméně jeho první útok vyšel skvěle, Regian dostal zásah do ramene, kde se okamžitě objevila rudá skvrna. To mladíka rozohnilo, a jeho další útok přestál wooder velmi těžce. Regianovy útoky teď byly velmi silné, wooder couval k moři. Najednou strážce lesa ucítil možnost k výpadu, který jej naučil Godar. Odrazil meč soupeře a zaútočil na jeho nohu. Úspěch, Regian upadl, a chytl se za řeznou ránu na svém levém stehně.
„Musíš jít se mnou!“ řekl wooder, tušíce útok zezadu. Ohnal se mečem a jeho ostří se setkalo s ostřím slunečního meče.
„Jak ses ksakru dostal ven?“ vykřikl udiveně wooder.
„Já jsem tě učil šermu, tys mě učil ovládání různých strojů.“ Godar se smál, „Nevěděl jsi to, ale sledoval jsem tě!“
„Je konec, odejdeme spolu do pustiny!“
„Ne!“ vykřikl Godar, „Já se synem odcházíme domů, do Gorcharu!“
„To nikdy nedovolím!“
Zémes zaútočil silou, kterou u něj wooder nikdy nezažil. Pán lesa se pomalu ani nestačil bránit a couval. Couval k lesu, aby se mohl zkoncentrovat a nabrat jeho sílu. Godar to však vytušil a zaútočil ještě silněji. Cosi ukázal synovi a začal s tajnými výpady, které neukázal ani svému někdejšímu příteli. Wooder dostal strach, k lesu to byl ještě notný kus cesty, když na něj zezadu zaútočil Regian. V druhé ruce pána lesa se objevil další meč. Regian byl naštěstí zraněný, takže jeho útoky nebyly tak silné. Zato jeho otec dělal lesnímu strážci velké starosti. Bylo na čase to rozseknout. Wooder už toho měl dost, ohnul se a zamířil na Regianovu nohu. Útok byl rychlý a přesný. Mladík padl k zemi a chytil se za pahýl, který zbyl z jeho pravé nohy. Godar okamžitě zaútočil k pomstě. Jeho útok byl velice zdařilý, zbavil woodera obou mečů a přiměl jej lehnout si na zem. Godar, rozzuřen zohavením svého syna, zaútočil. Wooder však bůhví odkud vytáhl dýku a ostří meče zastavil pár milimetrů před svým krkem.
„Sakra přestaň!“ vykřikl wooder unaveně, „Tvůj syn může zase běhat!“
„Usekl jsi mu nohu! Chtěl jsi ho zabít!“
„Mohl jsem vás zabít oba!“ wooder nevěděl, jak dlouho ještě udrží meč nad svým krkem, „víš přeci moc dobře, co dokáží lékaři z Az-tlanu!“
Až teď to Godarovi došlo: „Udělal jsi to schválně!“
„Musíme co nejrychleji na Az-tlan, dokud se dá noha vrátit!“ oddychl si wooder, když soupeř oddálil meč, „Zavolám let!“
Regian byl těžce zraněn, oddechoval a snažil se zastavit krev, takže následující události sledoval velice povrchně. Těžko si vysvětloval přílet onoho příbytku, ve kterém se ještě nedávno hádal se svým otcem, a kterému jednou budou jiní obyvatelé této planety říkat UFO. Těžko si mohl vysvětlit divné lidi v bílém oblečení, kteří jej uspali a přišili mu nohu. A těžko si pak vysvětloval svět, který viděl z okna své věže.
Gorchar tedy přišel o dalšího hrdinu, který se mohl stát legendou. Godar i Regian zůstali na Az-tlanu, na území, kterému se říká pustina a kde nacházejí své místo zločinci. Netrvalo však dlouho a oba muži začali chystat plány na útěk…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář